Neděle 25. února 2018
Přihlásit se

Červená Karkulka

Žila kdys Karkulka s červeným čepečkem,
ve vsi ji nazvali obecním blbečkem.
Má jenom matičku, chybí jí táta
a tak je pitomá jak vagón bláta.
Nemá to maminka s Karkulkou snadné,
není to legrace mít dítě vadné.
Babička za lesem má dneska svátek
a tak ji maminka vyšoupla z vrátek:
“ Utři si prosím Tě tu nudli z frňáku
a dones babičce půl litru koňaku.
Dej pozor na vlka,“ mamka jí radí
násadou koštěte záda ji hladí.
Utíká Karkulka k černému boru,
v šilhavých očičkách slzičky vzdoru.
„Udělej, odnes to“, pořád mě honí
„Dej koňak babičce“, co je mě do ní.
„Dones jí k jmeninám tak dobrý mok,
bába se naleje zas jako žok.“
Usedla na kámen a první lok
nalila si do hrdla ten malý cvok.
„Hm to je lahoda“, žvatlá si tiše,
„jejda ten zabírá, ježiš ten píše.“
Po chvíli už ždímá už poslední kapku,
„tak a teď můžu jít navštívit babku.“
Cesta je uzoučká pro děvče rozmilé,
v krvi má Karkulka nejmíň tři promile.
V lese se zšeřilo, sýček kdesi kouk,
ze strachu pustila pekelný pšouk.
Vlk je tu nablízku, jistě tu číhá,
klesla, však znovu na nohy se zdvíhá.
V tom vidí světýlka bábina domku,
teď už mám vyhráno vlčí holomku.
Už slyší babičku hlesajíc u vrátek:
„Když koňak neneseš, vrať se nazpátek.“
„Babičko, cosi mě na zadku trápí,“
tulí se do klína, slzou jej zkrápí.
Babičce se nešťastné holky zželelo:
„Hned se podívám, co Tě tak bolelo.“
Dívá se zatímco Karkulka vzlyká :
„Chytilas děvenko pěknýho vlka.“