Pondělí 19. listopadu 2018
Přihlásit se

Omnia vincit amor, Klíč

Šel pocestný kol hospodských zdí,
přisedl k nám a lokálem zní
pozdrav jak svaté přikázání
Omnia vincit amor

Hej, šenkýři, dej plný džbán!
Ať chasa ví, kdo k stolu je zván.
Se mnou ať zpívá, kdo za své vzal

Omnia vincit amor

R: Zlaťák pálí, nesleví nic.
Štěstí v lásce znamená víc.
Všechny pány ať vezme ďas!
Omnia vincit amor

Zlý trubky troubí, vítězí zášť.
Nad lidskou láskou roztáhli plášť.
V tom kdosi krví napsal ten vzkaz
Omnia vincit amor

Já prošel každou z nejdelších cest,
všude se ptal, co značí ta zvěst,
až řekl moudrý – pochopíš sám:
„Všechno přemáhá láska“ R:

Teď s novou vírou obcházím svět
má hlava zšedla pod tíhou let
Každého zdravím větou všech vět
Omnia vincit amor

Prachsakra, Klíč

Dneska dřu nouzi, zejtra bídu mám,
prachsakra,
v cárech se vzbouzím, v hadrech usínám,
a když jsem v tísni, a když smůlu mám,
tak na truc
touhletou písní vztek si vylejvám.

Dost vzduchu mám, ten sotva vydejchám,
prachsakra,
jít není kam, tak nikam nespěchám,
lásku jsem měl, ta řekla „žij si sám“,
já na truc
nejdřív jsem klel a teď si zazpívám
o tom že R:

Můj život zkrátka odvyk dětskejm hrám,
prachsakra,
zaklapla vrátka, vyprodanej krám,
co přijde pak – já zázrak nečekám
a na truc
kytku si jen tak za klobouček dám R:

Tržiště, Klíč

Kupci prodali poslední zboží,
zamkli krámy a odešli pryč.
Dav naslouchal kázání z lóží
o tom, jak chutná cukr a bič.

Každý stál a tiše se díval
na ten výprodej hanby a lží.
Někdo nadával a jiný zíval
a pak za rohem myslel si svý. A

Stačí písknout a poslušně skáčem,
jenom čekáme, co bude dál.
Když nám nadrobí, radostí pláčem.
Žijem život jak maškarní bál.

Stále umíme ohýbat záda,
klečet před těmi, co všechno smí.
Člověk s člověkem o trůn se hádá.
Láska s pravdou jen pod mostem spí. A

Kupci prodali poslední zboží
v tomhle tržišti slibů a lží.
Pak vstali a odešli z loží.
Z tváří lidí se vytratil smích.

Pohár a kalich, Klíč

Zvedněte poháry, pánové, už jen poslední přípitek zbývá.
Pohleďte – nad polem Špitálským vrcholek vroubení skrývá.
Za chvíli zbyde tam popel a tráva,
nás čeká vítězství, bohatství, sláva.

Ryšavý panovník jen se smál – sruby prý dobře se boří.
Palcem k zemi ukázal – ať další hranice hoří!
Ta malá země už nemá co získat,
teď bude tancovat, jak budu pískat.

Náhle se pozvedl vítr a mocně vál,
odněkud přinesl nápěv, sám si ho hrál.
Hmm
Zvedněte poháry, pánové, večer z kalichu budeme pít.

Nad sruby korouhev zavlála, to však neznačí, že je tam sláva.
Všem věrným pokaždé nesmírnou sílu a jednotu dává.
Ve znaku kalich, v kalichu víra
jen pravda vítězí, v pravdě je síla.

Modli se, se pracuj a poslouchej – kázali po celá léta.
Mistr Jan cestu ukázal proti všem úkladům světa.
Být rovný s rovnými, muž jako žena,
dávat všem věcem ta pravá jména.

Do ticha zazněla přísaha – ani krok z tohoto místa.
Se zbraní každý vyčkává, dobře ví, co se chystá.
Nad nimi stojí muž, přes oko páska,
slyšet je dunění a dřevo praská.

Náhle se pozvedl vítr a mocně vál,
odněkud přinesl nápěv, sám si ho hrál.
„Kdož jsú Boží bojovníci a zákona jeho
prostěž od Boha pomoci a úfajte v něho“

Gobelín, Klíč

Z cimbuří zněl můj táhlý tón,
když můj pán slavně z bran vyjel ven.
Ta trubka, či trouba – to jsem já, ne on!
Vždyť on na hon vyrazil si jen.

Když na trofej číhal v doubravě,
kolem toulavý trubadúr šel.
Měl pod paží loutnu – kuklu na hlavě.
A můj hlas pěkně v ústrety mu zněl.

Něžně v komnatách dámy ho vítaly,
aby na sladkou loutnu jim hrál.
Spolu gobelín tkali
Můj pán – ten lovil dál
Kluk – vykuk v kukle se jen smál

Truvéra loutna sladká jsem.
Trouba hlásná, ta netuší nic.
Že můj pán té dámě – zlíbal roucha lem,
je pravdy jenom polovic.

Spíš, než šíp z toulce – toulavá
píseň ze srdce zasáhne laň.
Ten, kdo ví, jak tkát – niť s nití protkává
Útěk je nebezpečná zbraň.

A že láska i les mají temný klín,
je tu paroží, truvér i laň
A tak bude ten gobelín
navždy zdobit síň – výjev či historická daň.

Pojď, popatř a pomodli se zaň .

Malý rytíř, Klíč

Má pět let a jméno Parsifal, pod stolem jak v hradu bydlí.
Na plotně mi střeží Svatý Grál, na turnaj mi jezdí židlí.
Pod přilbou z novin, skálopevný zrak,
čelo jako anděl, sílu jako drak,
Normany lžičkou mydlí.

Po bitvách vždy se schoulí, klášter si vyhledá.
Rytíř s Modrou Boulí, pofoukat se dá.
Pán hradu s pláčem zápolí a máma s pánem zas.
Jen co ta boule přebolí, chápe se dřevce,
být doma nechce, táhne do polí – je čas!

Má pět let a jméno Parsifal.
Má pět let a jméno Lohengrin, místo meče koště svírá.
Zahrabal si poklad do peřin, tak silná je jeho víra!
Pod přilbou z novin, skálopevný zrak,
čelo jako anděl, sílu jako drak.
V kalhotách zeje díra

Ze spaní skály láme, kraluje jak se dá.
S jedním uchem máme, trůn, na němž zasedá.
Starost mám, které z princezen, svůj prsten jednou dá
Kde má tu svoji Svatou zem, proč starost, mámo,
– teď je teprv ráno, On vyhledá ji sám.

Má pět let a jméno Lohengrin

Oblak, Klíč

Dálkou uplývám, paže, ústa – měňavý tvar.
S ním se rozplývám, mizí tělo z šedavých par.
Hloubku pod hlavou, dole cár či letící stín
S touhou hloubavou, drak se k spánku chumlá do peřin.

Tmou se promění a to kouzlo, to je můj háv,
chvíli tvář, pak had, nato temný hrad,
potom nymfa nebo pyšný páv.

K ránu zahynu, možná vejdu v Ztracený ráj.
Jsem jen přízrak – mrak, kampak na zázrak.
Oblak přesto stříbrný má kraj

V trávě zaklání, malý bůžek buclatou tvář.
V tváři zklamání, zmizel mrak a zůstala jen zář.
Touží po výši – také on by měnit chtěl tvář
Mámu neslyší, je tak hrr, už zejtra chce být stár

Čas tě promění a to kouzlo, srdce je háv:
chvíli láska – chlad a pak zdvih a pád.
Budeš poutník nebo pyšný páv

Až mámě uplyneš, možná vejdeš v Ztracený ráj
Mysl je jen mrak – kampak na zázrak
Oblak přesto stříbrný má kraj

Ó, Pane náš, Martinová

R: Svou vlídnou lásku, dej nám, ó Pane náš.
Ať jsme tvůj zástup, přej nám, ó Pane náš.
Ať líp se dýchá, dej nám, ó Pane náš.
Ať mocná pýcha, nedusí život náš.

Kdekdo říkal, že nejsi, nejvíc ti, co lhali nám.
Proto vyslyš mé prosby, navzdor mým pochybám.
I když dnes málo věřím, neumím Otčenáš.
Dojdu-li ke tvým dveřím, otevři, Pane náš R:

Dej, ať můžem všechno zpívat, dej, ať můžem všechno říct.
Ať se můžem rovně dívat a nestraší nás nic.
Ať je naše voda čistá a taky naše svědomí.
A o všem, co se chystá, ať víme také my. R:

Zbav nás, Bože, hříchu bázně, zbav nás hanby mlčení.
Další zkoušky, další strázně, ať nám už duše nezmění.
Dej nám štěstí, dej nám krásu a taky pláč nám dej.
Jen tou tíhou temných časů už nás netrestej. R:

Brzy bude ráno, Martinová

Brzy bude ráno, modravé svítání.
Brzy bude ráno, ten čas, kdy se báječně sní.
Zpívej dál, co znám,
dálky jsou najednou blíž,
málem je před sebou mám.

Nekonečné pláže, dým lodí vzdálených.
Bílé ekvipáže a náruč květu čarovných.
Zpívej dál, co znám,
tropické slunce je blíž,
málem je před sebou mám.

R: Tam pod bezmračným nebem
si na štěstí můžeme hrát.
Zvoní poháry s ledem
a vůbec se nechodí spát.

Brzy bude ráno, touhy jsou vzdálené,
promodralé ráno i u nás je též kouzelné.
Zpívej dál, co vím,
v kraji, kde neznají sníh
kytary hrát uslyšíš.R:

R: Kde je celý rok léto,
tam vesele budeme žít.
Vítat od moře vítr,
jen kde na to,
na všechno, vzít.

Brzy bude ráno, modravé svítání

Jednou jsi cowboy, Martinová

Někdy selžou všechny plány, cesta zdá se zavřená.
Klid se zdejch a ty na čele máš cejch,
kterej hanbu znamená.
Prohru máš koupenou, jinej spí ti se ženou.
A ty nemáš sám kde spát.
Dej si se mnou sklínku, pojď se tomu smát.

R: Jednou jsi cowboy, jednou jsi klaun.
Jen ať říkají si, že jsi navždy down.
Jednou jsi cowboy, jednou znáš pád.
Dokud jsi živ, musí se vstát.

Ještě jednou chytni uzdu koně svýho života
Nasedni, vono se zas rozední
a všem hlavu zamotáš.
Najdeš holku anděla, prachy taky vyděláš.
Šanci ztratí, jen kdo vzdá.
Já vím, to se mi to krásně povídá. R:

Zázračný housle, Martinová

Já mám koní plnou stáj, tak sousedi se pořád ptaj,
proč jezdívám pro zásoby do města na svým oslovi.
Má prej vady na kráse, buď stojí a nebo loudá se.
Já mám ale svý důvody, mu přiznat jistý výhody.

Proti koní oslí hřbet, je o stopu a palců pět
k zemi níž a mně je hej, mý pády tolik nebolej.

Má jednu vadu na kráse, i dneska pořád loudá se
a na rozcestí u dvou skal se zastavil a nejde dál.

A když už ztrácím rozvahu, tak sjíždí ke mně ze svahu
chlap, co na mě zdaleka svým mocným hlasem haleká.

Hallo, lady, nezoufej, mý housle všechno napravěj.

Tak zahrál mýmu oslovi svý dlouhý sólo houslový
a pak se náhle zázrak stal, můj osel hýknul a šel dál.

A od tý doby do města mě provází ten houslista
a když se osel zastaví, tak housle všechno napraví.
Ty housle si pak ševelí i v noci nad mou postelí,
v ní poznávám za soumraků i spousty dalších zraků.

Dál jen vejdi, Martinová

Přicházel s rosou každé ráno,
na dveře psal mi, že je sám.
A já si tolik přála jen,
podlehnout jeho nástrahám.
Byl plachý, doteků se bál,
když mluvil, očima se smál.

R: Říkal mi plný lásky,
dál jen vejdi.
Do snů pro zlatovlásky,
dál jen vejdi.
Pro štěstí bez nadsázky,
dál jen vejdi.
Do mých snů, ke hvězdám.

Přicházel s rosou každé ráno,
bál se mě jenom obejmout.
Snad čekal na zázračný den,
zatím se ztratil horký proud.
Byl zvláštní, dnes to dobře vím,
v myšlenkách dál mu odpouštím. R:

Nebe, peklo, ráj, Martinová

Já jako malá ráda jsem si hrála
na strunách a na klávesách.
Když mě moudří rádci, hnali k vážné práci,
házeli jen na stěnu hrách.

R: Zpívala jsem:
Nebe, peklo, ráj, nebe, peklo, ráj,
řekni, karto čím se stát.
Nebe, peklo, ráj, nebe, peklo, ráj,
já chci jenom zpívat si a hrát.

Tak já si řekla, že do nebe, či pekla
bez kytary nehnu se dál.
Vidím brány ráje, jen když nám to hraje
a když máme nabitej sál. R: Já zpívám:

S: Mám spoustu plánů (Jó, kam nás bude zítra hnát)
večer i k ránu (A celej den si zkoušku dát)
Dřu víc než v práci (To´s měla, holka, dříve znát)
A rodiče i rádci už smířili se s tím.
Tak já už musím jít, zas musí nám to znít
a do smrti se nezastavím.

Až skončím jednou, svou pouť neposednou
a někdo přijde pro duši mou.
Neskončí mé žerty a s anděly i čerty
založím tam kapelu svou.

Čistá jak Vizovice, Fleret

Vyzvonil jsem tajemství, na vizovském náměstí:
Jsi čistá jak Vizovice – uchazečů bude více,
zvěsti všude kolují, že každý večer sama spíš,
kdekdo říká: Sakra, škoda, vždyť mlýn mele, když je voda.

R: Čistá jak Vizovice, čistá jak Vizovice,
hej, hej drin, hej, hej drin.
Čistá jak Vizovice, čistá jak Vizovice,
kde je voda na tvůj mlýn?

Po vizovském náměstí, huby nesou „tajemství“,
že čistá jak Vizovice, nebudeš už nikdy více.

R: Čistá jak Vizovice, čistá jak Vizovice,
hej, hej drin, hej, hej drin.
Čistá jak Vizovice, čistá jak Vizovice,
kdo byl voda na tvůj mlýn?

Podolí 98

Zafúkané, Fleret

Větr sněh zanésl z hor do polí, já idu přes kopce přes údolí,
idu k tvéj dědině zatůlanej, cestičky sněhem sú zafúkané.

R: Zafúkané, zafúkané, kolem mňa všecko je zafúkané,
zafúkané, zafúkané, kolem mňa všecko je zafúkané.

Už vašu chalupu z dálky vidím, srce sa ozvalo – bit ho slyším,
snaď enom pár kroků mi zostává a budu u tvého okénka stát.

R: Zafúkané, zafúkané, mé stopy k tobě sú zafúkané,
zafúkané, zafúkané, okénko k tobě je zafúkané.

Od tvého okna sa smutný vracám,
v závějoch zpátky dom cestu hledám,
spadl sněh na srce zatúlané, aj na mé stopy – sú zafúkané.

R: Zafúkané, zafúkané, mé stopy k tobě sú zafúkané,
zafúkané, zafúkané, mé stopy k tobě sú zafúkané.

Vojna, Fleret

Co tys mi synečku nasliboval,
gdyž sis můj šáteček na vojnu brál,
že budeš spomínat, že budeš psát,
jak enom mohla sem na tebe dát.

Šátek sem zložil a na srdce dál,
gdyž sem ho cérečko z tvéj ruky vzál,
že budu spomínat, že budu psát,
hned mi šak kázali na stráži stát.

A já tu u okna sama stójím,
na Tebe synečku přeca myslím.
aj budu spomínat, než půjdu spát,
že negde máš inú budu sa bát.

Cérečko a já sa hrozně bojím,
že už ťa snáď nikdy neuvidím.
Budeš mńa spomínat než půjdeš spát?
Ráno mňa kázali do boja hnát.

Ovečky zaběhnuté, Fleret

Ovečky zaběhnuté, gdo vás fčil pozháňá,
bača mňa opustil, už je za horama.

Ovečky moje zlaté, slunéčko zapadá,
co mi to udělál, měla sem ho ráda.

Ovečky postrácané, ohrada je prázdná,
bača mńa opustíl, ostala sem sama.

To sa nerozchodí, Fleret

Gdyž větr cérčiska na jaře rozcuchá,
srdca mi radosťů radosťů zabůchá.

Gdyž větr cérčiska na lícoch polechtá,
dycky si pod fúsy, pod fúsy zafrflám.

R: Ej rycom ryc, teplo horko hic,
horem dolem po mně chodí,
toš to sa enom tak nerozchodí.

Gdyž větr cérčiskám do blůzek zablúdí,
cosi sa ve mně hned, ve mně hne obudí.

Gdyž sa větr cérčiskám kolem pasu zakrutí,
očiska valím jak, valím jak na púti. R:

Gdyž větr cérčiskám sukénky nadzvedá,
tož to sa v kuse furt, v kuse furt ohlédám.

Gdyž větr cérčiskám pod sukňú zatančí,
fšecko sa ve mně hned, ve mně hned rozjančí. R:

Tanec, Fleret

Zastav sa, cérečko, proč sa točíš,
pro tanec muziku neuslyšíš,
neuslyšíš ani zkrajů
Jak moju pěsničku tobě hrajů

A v tej pěsničce pravda ryzí,
nemožeš moja být, když si cizí,
co je cizí moje není.
To bývá leda tak na trápení.

Na co sa nesměješ, proč sa hněváš
a šak já dobře vím, že mě nedáš.
Že mě nedáš dovolení,
aby sme dospali k rozednění.

Neptej sa cérečko, aj ty to víš
v noci mě u sebe neuvidíš.
Neuvidíš ani z rána,
si pro mě daleko za horama.

TANEC, Fleret

Darmo jsem miloval a čas plyne,
co jem chtěl tobě dát už nedám jiné.
Co jsem chtěl dál tobě milá,
navěky navěky’s promarnila.

To se ti má milá lehko řekne,
že i bez tvojí lásky tu bude pěkně.
Tak bez tebe bude krásně,
jako když na nebi slunko zhasne.

Kajman a Borůvka

Písek , Nezmaři

Jako písek přesíváš mě mezi prsty,
stejně ti dlaně prázdný zůstanou,
/:ani vodu nepřeliješ sítem,
někdy je strašně málo chtít,
já nejsem z těch, co po těžký ráně nevstanou:/

Pevnou vůlí taky příliš neoplývám,
zdá se, že nemíníš mě vážně brát,
/:kolik času nám tu ještě schází
nebo je všechen dávno pryč
a za čím se to vlastně máme stále hnát:/

Jako kámen najednou mi v cestě stojíš,
vím, že se leccos těžko obchází,
/:radši zkusím někde jiný příběh
který bude lepší konec mít,
ale už teď ti můžu říct, že mi nescházíš:/

Jako písek přesíváš mě mezi prsty
stejně ti dlaně prázdný zůstanou
/:ani vodu nepřeliješ sítem,
někdy je strašně málo chtít,
já nejsem z těch, co po těžký ráně nevstanou:/

Bouře, Nezmaři

Slyším bití vln a příboje
moře zuří – bouře blízko je
maják bílým světlem varuje
osamělé námořníky

Vítr proniká až pod kosti
jeho chlad se v duši rozhostí
tam, kde není žádné milosti
jenom rozbouřené moře

R: Já mám přečkat bouře čas – ano Pane
já mám přečkat bouře čas – přečkat bouře čas

Odpusť Pane, o čem sním
proč vždy, když ti to předložím
já sebe znovu uvidím
jak pluju mořem sama

Teď tvou ruku blízko mám
tvou velkou lásku poznávám
jen nevím, proč se obávám
plout bouří, když jsi se mnou. R:

Až vzdálenost nás rozdělí
a pohltí mě čas
věř – nakonec se uvidí
že i ten mě nese k tobě

Zář slunce nebe vyjasní
to světlo můj strach rozpustí
zas můžu plakat radostí
láskou, kterou dals mi R:

Hej člověče boží, Nezmaři

Hej člověče Boží, zahodil jsi boty
jakpak bez nich půjdeš dál, touhletou dobou sněží
nehřeje tě slunce, mám o tebe strach

Hej člověče Boží, zahodil jsi kabát
jakpak bez něj půjdeš dál, pár dní před Vánoci
nehřeje tě slunce, mám o tebe strach

Hej člověče Boží, zahodil’s peníze
jakpak bez nich půjdeš dál, nekoupiš si chleba
nedají ti najíst, mám o tebe strach

Hej člověče Boží, zahodil jsi dřevo
jakpak chceš v tý zimě spát, čas je o Vánocích,
světnici máš prázdnou, mám o tebe strach

Hej člověče Boží, koho si to vedeš
dívka zatoulaná, bez halíře v kapse
cizí dítě porodí, mám o tebe strach

Vláčím se, vláčím, Kamelot

Hluboko ve skalách měli svůj camp
a želvu ve znaku,
na jaře když začalo tát,
tulácký boty obuli.
Kde voní smůla a les
co jako chrám se tyčí co mraků,
tam kluci z paneláků
do kytar dlaně zatnuli.

R: Bůh ví, proč zabloudil jsem tam,
kdo svedl mou cestu,
Vím, že dávno všechny znám ó

Řekli mi Tak něco dej
a někdo do plamenů přiložil,
měsíc do úplňku šel
a vodil hvězdy nad řekou.
Hrál jsem až do rána,
než jsem se v jetelině uložil,
ještě si pískal pod mihotavou severkou. R:

Volání lufťáků mě probudilo nakonec,
tak vláčím dál
tu svoji houni děravou,
tak vláčím dál tu svoji houni děravou.

Vyznavači ohňů, Kamelot

Ujel jim vlak a bylo jim míň
snad o deset nežli mně.
Hlavu pro muziku, ale to nebylo tím,
že spala mu na klíně.
Půjčenej battledress a prachy od táty,
co ji už tak dávno neviděl-
Za tratí kde je ves, hrál vítr sonáty
a já jim tajně záviděl.

R: Vagabundům upsaní jak řádu mnich
a nadosmrti rozpůlený konce prstů.
Vyznavači ohňů na všech nádržích
čekají zelenou než pojedou
než je dálky seberou.

Pak tichá noc se vetřela k nim
stejně jako tehdy k nám.
On ji políbil a sáhl do strun
a hrál hity který nám.
O koních v ohradách, co nemají tu zlost,
že mě až v zádech zamrazí.
Ten pocit už dobře znám je jako cizí host,
když tě tvůj blízkej podrazí. R:

Ahoj Peggy, Kamelot

Ahoj,Peggy, jak dlouho jsem tě neviděl.
Tají ledy, vítr by novou trávu sel,
uvidím někdy úsměv tvůj
a chraplavej smích, co slyším jak dřív.

Přichází čas, kdy struny hrají v moll.
Někde je kaz, sháníš si náplast na svůj bol.
Jakpak jsi dlouho neviděl
orla u zátoky, žiješ nudný roky.

R: Je opuštěná krajina větrných mlýnů
a nalezená je pravda, co jsem ti říkal.
Je zahalená do staré pavučiny slibů,
věrných kamarádství přísah a souhlasů.

Buď tedy zdráv,za čas jak víno dozrajem
a za mořem tam těžko si spolu zahrajem.
Dopis má končit v naději,
takže ahoj, Peggy,znova tají ledy. R:

Zpátky o pár let, Kamelot

Je to zpátky pár let, sedm, šest nebo pět,
kdy ruku mou vzal, kluk s harmonikou,
co voněl arnikou, mi košili dal,
když promočená, v dešti ubrečená
jsem čekala dýl, na vlak co odjel
a poslední podběl se v mokru zavil.

Řekl chceš se mnou jít, vodu z dlaní mi pít
a milovat Zem? Z mlhovin spletu šál
tebe v něm zamotám, jak dítě do plen.
Já řekla tak pojď, svět je veliká loď, co přístavy má.
Pak hodiny ve zdi, zkřížily pěsti a co bylo dál?

Z pastvin do lesa hloub, šli jsme pšenicí plout
jak kapitán Cook, slunce ztratilo dech,
vodou nasákl mech a džíny na dluh.
Noc přišla k ránu a do větví stanu
už nakoukl den, on zmizel jak pára,
já zůstala sama a zbyl jenom sen.

Jenže život je trysk, prachy risk nebo zisk
a honička slávy, co kůži nám dře
a do očí lže a motá nám hlavy.
Tak utíkám zpět, třeba obejdu svět
a najdu tě zas jako dřív, už mi jede vlak.

Je to zpátky pár let

Za ruku mě vem ,

Za ruku mě vem, řekni, jak se mám,
když se navracíš k ránu po špičkách.
Za pár babek jen já prohrál jeden flám,
jeden blbej den v noci do dna splách.

R: Často nás napadá, že pravda shůry nepadá,
pání se maj, mají na zemi ráj.
Peníze jim naprší klid nám vlejou do duší
můžem se smát a na blázny si hrát.

Za ruku mě vem, když jinam utíkám.
Jako dravá řek jsem nespoutaná.
Já se toulal jen, hledal ztracenej prám,
zbyl jsem ale sám, lásko provdaná. R:

Za ruku mě vem, půjdem třeba do háje
z toho města snů, co nás uspává.
Za ruku mě vem, vyjdem spolu ze stáje.
Nespoutaná hříva stádu zamává. R:

Píseň o tom, že zas bude líp, Žalman

R: Doufám, že zas bude líp, prázdný kapse zpívám.
Doufám, že zas budu mít na korále a na velký flám,
na Tři krále až pojedu k vám.

Rád tě vídám ve stínu trávy, jak si ležíš,
jak ti chutná jarní déšť.
Jaké se mnou máš asi plány,
když po milování vítr odliv má. R:

Čí bič holka tě popohání, za obzorem
čeká tulák Malej vůz.
Jak uslyším v mém těle tání,
ledy praskaj, v žilách smutky odnesou. R:

Rád tě vídám ve stínu trávy, tělo tvý mi
voní jako planej kmín.
Jaké se mnou máš asi plány,
když mi zapínáš řetízky na botách. R:

Jdem zpátky do lesů, Žalman

Sedím na kolejích, které nikam nevedou, ó
koukám na kopretinu, jak miluje se s lebedou, ó
Mraky vzaly slunce zase pod svou ochranu, ó
jen ty nejdeš, holka zlatá, kdypak já tě dostanu?

R: Z ráje, my vyhnaní z ráje,
kde není už místa, prej něco se chytá, ó
Z ráje nablýskaných plechů
jdem zpátky do lesů – za nějaký čas.

Vlak nám včera ujel ze stanice do nebe.
Málo jsi se snažil, málo šel jsi do sebe.
Šel jsi vlastní cestou a to se dneska nenosí,
i pes, kterej chce přízeň, napřed svýho pána poprosí. R:

Už tě vidím z dálky, jak máváš na mne korunou,
jestli ti to bude stačit, zatleskáme na druhou.
Zabalíme všechny, co si dávaj rande za branou.
V ráji není místo, možná v pekle se nás zastanou. R:

Já písnička, Žalman

To já zrozená z nemocných básníků
Z tichých vět po nocích utkaná
To já zrozená není mi do smíchu
Když mám být pod cenou prodaná.

R: Kdo vá obléká do šatů svatebních
Holky mý ztracený ztracený
Ženich spí na růži
Až někam pod kůži
Se můj strach do klína schovává.

To já zrozená v hospodách na tácku
Raněných ospalých milenců
To já zrozená vyrytá na placku
Směju se po stěnách cizincům. R:

To já písnička ležím tu před vámi
Jenom tak spoutaná tolikrát
To já písnička provdaná za pány
Kteří pro lásku smí o mně hrát. R:

V tej klášterskej hospodě, Žalman

Koukni holka koukni, kterak jsou mě stloukli
v tej klášterskej hospodě a to všecko pro tebe.

Koukni holka koukni, kterak jsou mě stloukli
šla jsi domů s vojákem, s tím francouzským pěšákem.

Voják má flintičku, dával ti hubičku,
tys mu dala jablíčka včera večer na líčka.

A já jsem to věděl, do Kláštera běžel,
na vojnu tam verbujou, samou chválu slibujou.

Když náš pochytali, do klady nás dali
všecky panny plakaly, matky ruce lámaly.

Kdo nemá peníze, ten si rány líže
a kdo nemá tolary, musí žít s kyrysary.

Koukni holka koukni, kterak jsou mě stloukli
v tej klášterskej hospodě a to všecko pro tebe.

Nelituj, Žalman

Kdo se chudej narodil, mohlo to bejt horší, nelituj.
Pár důchodek prochodil, nejmíň tucet projde, nelituj.
Žlutej anděl přistaví nám vůz,
v ten den zbyde v ulicích tichý blues.
Vydáme hledat slunce bez peněz a darů, nelituj.

Nejsme přeci žádná lůza,co na vlastní kůži růží má vyšitou.
Z obehraných slov a díkůke hmatníku ruku přibitou.
Nastavíme dešti tváře,ať se stoky vrásek nasytí
to se ale bláznům stává,když se jim zdá sen o přežití.

Komu dál voní pot koní, nikdy nebyl v sedle, nelituj.
Zdá se mu to, co nám v loni, svět se trochu zmenšil, nelituj.
Místa která zbyla někde v nás
bez pořadníků jsou a budou zas
volná hnízda divnejch ptáků, co se slétaj, když ztratí svůj hlas.

Kdo máš na svým kontě jenom šťastný konce svých cest elituj
třeba potkáš to svý slunce

Těšínská, Nohavica

Kdybych se narodil před sto lety, v tomhle městě
u Larischů na zahradě trhal bych květy, své nevěstě
Moje nevěsta by byla dcera ševcova
z domu Kaminňskich odněkud ze Lvova
kochal bym ja i pieśćil, chyba lat dwieścíe.

Bydleli bychom na Schasenbergu, v domě u žida Khona,
nejhezčí ze všech těšínských šperků, byla by ona.
Mluvila by polsky a trochu česky
pár slov německy a smála by se hezky.
Jednou za sto let zázrak se koná, zázrak se koná.

Kdybych se narodil před sto lety, byl bych vazačem knih.
U Prochazků dělal bych od pěti do pěti a 7 zlatek za to bral bych.
Měl bych krásnou ženu a tři děti,
zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti
celý dlouhý život před sebou, celé krásné dvacáté století.

Kdybych se narodil před sto lety, v jinačí době.
U Larischů na zahradě trhal bych květy, má lásko tobě.
Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru,
slunce by zvedalo hraniční závoru
a z oken voněl by sváteční oběd.

Večer by zněla od Mojzese, melodie dávnověká,
bylo by léto tisíc devětset deset, za domem by tekla řeka.
Vidím to jako dnes šťastného sebe,
ženu a děti a těšínské nebe,
ještěže člověk neví, co ho čeká.

Petěrburg, Nohavica

Když se snáší noc na střechy Petěrbudgu,
padá na mě žal, zatoulaný pes
nevzal si ani kůrku chleba, kterou jsem mu dal.

Lásku moji, kníže Igor si bere,
nad sklenkou vodky, hraju si s revolverem.
Havran usedá na střechy Petěrburgu,
čert aby to spral.

Nad obzorem letí ptáci slepí,
v záři červánků.
Moje duše široširá stepi, máš na kahánku.

Mému žalu na světě není rovno,
vy jste tím vinna, Naděždo Ivanovno,
vy jste tím vinna, až mě zítra najdou
s dírou ve spánku.

Sarajevo, Nohavica

Přes haličské pláně vane vítr zlý,
to málo co jsme měli nám vody sebraly,
jako tažní ptáci jako rorýsi
letíme nad zemí dva modré dopisy.

R: Ještě hoří oheň a praská dřevo,
ale už je čas jít spát.
Támhle za kopcem je Sarajevo
tam budeme se zítra ráno brát.

Farář v kostele nás sváže navěky,
věnec tamaryšku pak hodí do řeky.
Voda popluje zpátky do moře,
my dva tady dole a nebe nahoře. R:

Postavím ti dům z bílého kamení,
dubovými prkny on bude roubený,
aby každý věděl, že jsem tě měl rád,
postavím ho pevný, navěky bude stát. R:

Danse Macabre, Nohavica

Šest milionů srdcí vyletělo komínem,
svoje malé lži si lásko dnes prominem.
Budeme tančit s venkovany, na návsi vesnice
budeme se smát – Mám tě rád.

Láska je nenávist a nenávist je láska,
jedeme na veselku, kočí bičem práská.
V červené sametové halence podobáš se Evě
i Marii – Dneska mě zabijí.

Mé děti pochopily, hledí na mě úkosem,
třetí oko je prázdný prostor nad nosem.
Pánbůh se klidně opil levným balkánským likérem
a teď vyspává – Jinak to smysl nedává.

Zatanči, Nohavica

Zatanči, má milá, zatanči pro mé oči
zatanči a vetkni, nůž do mých zad.
Ať tvůj šat, má milá, ať tvůj šat na zemi skončí,
ať tvůj šat, má milá, rázem je sňat.

R: Zatanči, jako se okolo ohně tančí,
zatanči, jako na vodě loď,
zatanči, jako to slunce mezi pomeranči,
zatanči a pak ke mně pojď.

Polož dlaň, má milá, polož dlaň na má prsa,
polož dlaň nestoudně na moji hruď.
Obejmi, má milá, obejmi moje bedra,
obejmi je pevně a mojí buď. R:

Nový den než začne, má milá, nežli začne,
nový den než začne, nasyť můj hlad.
Zatanči, má milá, pro moje oči lačné,
zatanči a já budu ti hrát. R:

Až to se mnu sekne, Nohavica

Až obuju si ráno, černé papírové boty,
až i moje stará pochopí, že nejdu do roboty,
až vyjde dluhy pruvod smutenich hostu
na Slezku Ostravu od Sikorova mostu,
až to semnu sekne, to bude pěkné.
Pěkné fajne a pěkne, až to se mnu definitivně sekne.

Aby všeckym bylo jasne, že mě lidi měli radi,
ať je gulaš silny, baby smutné, muzika ať ladi.
Bo jak jsem nesnašel šlendryjan ve výrobě,
nebudu ho trpět ani co jsem v hrobě, to bude pěkné…

S některým to seka, že až neviš co se robi,
jestli pomohla by deka nebo teplo mlade roby,
kdybych si mohl vybrat chtěl bych
hned a honem, ať to se mnu šlahne
takjak se starym Magdonem, to bude pěkné

Jedine co nevim, jestli Startku nebo Spartu,
bo bych tam nahoře v nebi nerad trhal partu.
Na každy pad sebu beru bandasku s rumem,
bo rum nemuže uškodit, když pije se s rozumem, to bude pěkné ..

Já vím že Bože nejsi, ale kdybys třeba byl, tak
hoď mě na cimru, kde leží stary Lojza Miltag
s Lojzu chodili jsme do Orlove na zakladní školu,
farali jsme dolu, tak už doklepem to spolu, až to se mnu sekne ..

Zítra ráno v pět, Nohavica

A mě zítra ráno v pět ke zdi postaví,
ještě si naposled dám vodku na zdraví,
z očí pásku strhnu si, to abych viděl na nebe
a pak vzpomenu si, lásko, na tebe

Až zítra ráno v pět, přijde ke mně kněz,
řeknu mu, že se splet, že mně se nechce do nebes,
že žil jsem jak jsem žil a stejně tak i dožiju
a co jsem si nadrobil, to si i vypiju.

Až zítra ráno v pět poručík řekne pal,
škoda bude těch let, kdy jsem tě nelíbal,
ještě slunci zamávám a potom líto příjde mi,
že tě, lásko, nechávám samotnou tady na zemi.

Až zítra ráno v pět prádlo půjdeš prát
a seno obracet, já u zdi budu stát,
tak přilož na oheň a smutek v sobě skryj,
prosím, nezapomeň, nezapomeň a žij ..

Přítel, Nohavica

Jestlipak vzpomínáš si ještě na ten čas,
táhlo nám na dvacet a slunko bylo v nás.
Vrabci nám jedli z ruky, život šel bez záruky,
ale taky bez příkras.
Možná že hloupý ale krásný byl náš svět,
zdál se nám opojný jak dvacka cigaret
a všechny tajná přání plnila se na počkání
a nebo rovnou hned.

Kam jsme se poděli? Kam jsme se to poděli?
Kde je ti konec, můj jediný příteli?
Zmizel’s mi nevím kam, sám, sám, sám jsem tady sám.

Jestlipak vzpomínáš si ještě na tu noc,
jich bylo pět a ty’s mi přišel na pomoc.
Jo, tehdy nebýt tebe, tak z mých dvanácti žeber
nezůstalo příliš moc.
Dneska už nevím, jestli přišel by jsi zas,
jak tě tak slyším, máš už trochu vyšší hlas
a vlasy, vlasy kratší, jo, bývali jsme mladší
no a co, vem to ďas.

R: Kam jsme se poděli? sám peru se teď sám.

Jestlipak vzpomínáš si ještě na ten rok,
každá naše píseň měla nejmíň třicet slok
a my dva jako jeden ze starých reprobeden
přes moře jak přes potok.
Tvůj děda říkal, ono se to uklidní.
Měl pravdu, přišla potom spousta malých dní
a byla velká voda vzala nám co jí kdo dal
a tobě i to poslední.

R: Kam jsme se poděli?… sám zpívám tady sám.

Jestlipak vzpomínáš si na to jakýs byl,
jenom mi netvrď, že tě život naučil.
Člověk to není páčka, kterou si kdo chce mačká,
to už jsem dávno pochopil
a taky vím, že srdce rukou nechytím,
jak jsem se změnil já, tak změnil ses i ty
a přes to líto je mi, že už nám nad písněmi
společné slunko nesvítí

R: Kam jsme se poděli? sám, dýchám tady sám

Dokud se zpívá, Nohavica

Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu,
včera jsem nespal a ani dnes nespočinu.
Svatý Medard,můj patron, ťuká si na čelo
dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Ve stánku koupím si housku a slané tyčky,
srdce mám pro lásku a hlavu pro písničky.
Ze školy dobře vím, co by se dělat mělo,
ale dokud se zpívá, ještě se neumřelo

Do alba jízdenek lepím si další jednu,
vyjel jsem před chvílí, konec je v nedohlednu.
Za oknem míhá se život jak leporelo,
dokud se zpívá, ještě se neumřelo.

Stokrát jsem prohloupil a stokrát platil draze,
houpe to houpe to na housenkové dráze,
i kdyby supi se slítali na mé tělo,
tak dokud se zpívá, ještě neumřelo.

Z Těšína vyjíždí vlaky až na kraj světa,
zvedl jsem telefon a ptám se: lidi jste tam?
A z veliké dálky do uší mi zaznělo,
/: že dokud se zpívá, ještě se neumřelo :/

Svatební, J. Nohavica

Barokní varhaník navlík si paruku
a pudrem přemázl tvář.
Magda a Jan se drží za ruku
a kráčejí před oltář.

Hou, hou, hou, zvony bijí, hou, hou, hou a já v sakristii,
hou, hou, hou tajně schován, hou, hou, hou zamilován.

Tři krásní velbloudi dar krále Hasana,
frkají před kostelem svatého Matěje,
bílý je pro Magdu, hnědý je pro Jana,
ten třetí černý vzadu pro mě je.

Hou, hou, hou, už jsou svoji, hou, hou, hou a já v černým chvojí,..

Na staré pramici po řece Moravě
připlouvá kmotr Jura,
fidlá na housle, klobouk má na hlavě
a všichni křičí hurá.

Hou, hou, hou, už jsou spolem, hou, hou, hou a já za topolem,..

Ach, lásko bože lásko, zanechala si mě
a to sa nedělá,
srdce ti vyryju na futra předsíně,
abys nezapomněla.

Hou, hou, hou byl jsem tady, hou, hou, hou umřel hlady,
hou, hou, hou tajně schován, hou, hou, hou Tvůj zamilován.
Vlaštovko leť, Nohavica

Vlaštovko leť přes Čínsku zeď
přes písek pouště Gobi.
Oblétni zem, přileť až sem,
jen ať se císař zlobí,
dnes v noci zdál se mi sen,
že ti zrní nasypal Ludvík van Beethoven,
vlaštovko leť nás chudé veď .

Zeptej se ryb, kde je jim líp,
zeptej se plameňáků,
kdo závidí, nic nevidí
z té krásy zpod oblaků.
Až spatříš nad sebou stín,
věz že ti mává sám pan Jurij Gagarin,
vlaštovko leť nás chudé veď.

Vlaštovko leť, rychle a teď
nesu tři zlaté groše.
První je můj, druhý je tvůj,
třetí pro světlonoše.
Až budeš unavená,
pírka ti pofouká Máří Magdaléna,
vlaštovko letĄ nás chudé veď.

Hraju dál, Samson

Kytara se mnou učňovský prošla léta
vojenský taky – dávno je po nich veta
splnilo se mi přání to když jsem propad hraní
a mával kytarou jak mistr světa.
Možná i mohla za moji první lásku,
i když jsem hrál jen písničky opsaný z pásku,
pak psal jsem vlastní pro ni, my love že létem voní
a marně hledal pro rým správnou hlásku.

R: Vím že má pro nás velkej význam
do rána hrát a rád to přiznám, dumky večerní když ráno rozmělní,
spát jdu na zem, tlačí záda, prsty bolí, hlava padá.
Dál budu zpívat na co stačím.
Nespěchám nikam není za čím,
když kolem poledne mě slunce nadzvedne
hraju dál a nohy sotva vláčím.

Anglicky řval jsem, se čtyřmi akordy vyšel,
smál by se jistě Angličan, kdyby mě slyšel.
K češtině jsem se vrátil, pubertu čas když krátil,
dobrý to bylo, s léty jsem na leccos přišel.
Že je to fuška, když mají ladit dva hlasy
a není nutný mít půl metru dlouhý vlasy,
že je to prostě krása, když přesně šlape basa
a zrovna teď, že je to ono no teda asi. R:

Jaro, Samson

Kam letí mraky, kam spěchají ptáci?
To ví jenom vítr, co pírka jim ztrácí
a básníci po ránu nesmělí.
V podkroví hnízda a v kalužích žáby
i dívky co vrány a čápy k nám vábí,
po jedné krátké noci dospějí.

R: Je jako, je jaro a kvetou podběly,
všechny pěkně vzalo a honem někam odjeli.
Odložím svoje starosti k ledu,
ať škarohlíd má svou škaredou středu.
Já světím svoje modrý pondělí.

Kdejakej moula je vážnej jak v lednu,
sám sebe si váží a supluje vědmu
a o životě vlastně houby ví.
Pořád by žvanil a bůhvíco řešil,
když padlej seš na hlavu, klidně si zešil.
Totiž milej zlatej, já vím svý. R:

Už to nenapravím, Samson

V devět hodin dvacet pět mě opustilo štěstí.
Ten vlak, co jsem jím měl jet, na kolejích dávno nestál.
V devět hodin dvacet pět jako bych dostal pěstí,
já za hodinu na náměstí měl jsem stát ale v jiným městě.

Tvá zpráva zněla prostě a byla tak krátká,
že stavíš se jen na skok, že nechala’s mi vrátka
zadní otevřená zadní otevřená.
Já naposled tě viděl, když ti bylo dvacet.
To jsi tenkrát řekla, že se nechceš vracet,
že jsi unavená ze mě unavená – Tatadada ..

Já čekala jsem hlavu jako střep a zdálo se že dlouho,
může za to vinný sklep že člověk často sleví.
Já čekala jsem hlavu jako střep s podvědomou touhou.
Čekala jsem dobu dlouhou víc než dost, kolik přesně nevím.

Pak jedenáctá bila a už to bylo pasé,
já měla vědět dřív, že vidět chci tě zase.
Láska nerezaví, láska nerezaví.
Ten list, co jsem ti psala, byl dozajista hloupý.
Byl odměřený moc na vlídný slovo skoupý,
už to nenapravím už to nenapravím – Tatadada

Ještě jedno kafe, Křesťan

Máš sladkej dech a oči,kterým paří svatozář
a vlasy máš jak hedvábí, kdyžje vhodíš na polštář.
Ale já se o tvou lásku ani vděčnost neprosím.
Ty děkuješ jen hvězdám a seš věrná jenom jim.

R. Ještě jedno kafe bych si dal,
ještě jedno kafe krucinál – než pojedu dál.

Tvůj táta to je vandrák a vod přírody zběh,
a místo písmen učí tě jen dorovnávat dech.
A taky házet nožem a držet pospolu,
a brada se mu třese, když se nosí ke stolu. R:

Tvá sestra hádá z ruky a tvá máti jakbysmet
a ty sama umíš všechno, co je mimo tenhle svět.
A tvá rozkoš nezná hranic děvče s hlasem skřivana.
Jen tvý srdce je jak moře samý tajemství a tma. R:

Trubadúrská, Plíhal

Od hradu ke hradu putujem, zpívame a holky muchlujem,
dřív jinam nejedem, dokud tu poslední nesvedem.
Kytary nikdy nám neladí, naše písně spíš kopnou než pohladí,
nakopnou zadnice ctihodným měšťanům z radnice.

R: Hop hej, je veselo, pan kníže pozval kejklíře
hop hej, je veselo, dnes vítaní jsme hosti
Hop hej, je veselo, ač nedali nám talíře,
hop hej, je veselo, pod stůl nám hážou kosti.

Nemáme způsoby knížecí, nikdy jsme nejedli telecí,
spáváme na seně, proto vidíme život tak zkresleně.
A doufáme, že lidi pochopí, že pletou si na sebe konopí,
že hnijou zaživa, když brečí v hospodě u piva. R:

A jako bys lil vodu přes cedník, je z tebe nakonec mučedník,
čekaj tě ovace, a potom veřejná kremace.
Rozdělaj pod náma ohýnky a jsou z toho lidové dožínky,
kdo to je, tam u kůlu – Ale příliš si otvírál papulu. R:

Zatím od hradu ke hradu putujem, zpíváme a holky muchlujem
Dřív jinam nejedem, dokud tu poslední nesvedem.
To radši za živa do hrobu, než pověsit kytaru na skobu.
A v hospodě znuděně, čekat, čekat, čekat, čekat, čekat.

Když jsi smutná, Plíhal

Když jsi smutná, tak i kapky deště bolí,
rány se otevřou a naplní se solí,
držím tě za ruku
a nemám žádnou záruku,
že nezůstanu o žebrácké holi.

Když jsi smutná, tak mi něco ruce sváže,
do mé hlavy mlčky vpochodují stráže,
všechny mé nápady
hned zahánějí do řady
a střílí puškou té nejtěžší ráže.

Když jsi smutná, tak i sochy v parku brečí,
stromy procitnou a mluví lidskou řečí,
tiše tě konejší
jak umí stromy vezdejší
a náhle jsi víc svoje nežli něčí.

Námořnická, Plíhal

Maličký námořník v krabičce od mýdla
vydal se napříč vanou.
Bez mapy, buzoly, vesel a kormidla
pluje za krásnou Janou.

R: Za modrým obzorem dva mysy naděje
lákají odvážné kluky,
snad právě na něho štěstí se usměje,
cíl má už na dosah ruky.

Maličký námořník v krabičce od mýdla
zpocený tričko si svlíká.
Moře je neklidný, Jana je nastydlá,
kašle a loďkou to smýká. R:

Maličký námořník s vlnami zápasí,
polyká mýdlovou pěnu
Loďka se potápí, v takovém počasí
je těžké dobývat ženu.

R: Za modrým obzorem dva mysy naděje
čekají na další kluky.
Maličký námořník i študák z koleje
mají cíl na dosah ruky.

Lásko! Kryl

Pár zbytků pro krysy, na misce od guláše,
milostný dopisy s partií mariáše.
Před cestou dalekou, zpocený boty zujem
a potom pod dekou, sníme, když onanujem.

R: Lásko, zavři se do pokoje, lásko, válka je holka moje,
s ní se miluji, když noci si krátím.
Lásko, slunce máš na vějíři, lásko, dvě třešně na talíři
ty ti daruji, až jednou se vrátím.

Dvacet let necelých, odznáček na baretu,
s úsměvem dospělých vytáhnem cigaretu.
V opasku u boku nabitou parabelu,
zpíváme do kroku pár metrů od bordelu. R:

Pár zbytků pro krysy a taška na patrony,
latríny s nápisy, jež nejsou pro matrony.
Není čas na spaní, smrtka nám drtí palce,
nežli se zchlastaní svalíme na kavalce. R:

Zkouška dospělosti, Kryl

V nedělním oblečení nastoupíš před komisi,
studené vysvědčení vezme, co bylo kdysi.
V portmonce umístěnka, slavnostní učitelé
a lež co první směnka úvěru pro dospělé.

R: Opilí od radosti, si sami trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti opravdu dospějeme.
Tak tanči lásko sladká, protanči večer celý,
ten bál je křižovatka, dospělí nedospělí.

Na klopě vlají stužky, z orchestru znějí bicí,
dozrál čas pro častušky, a pro vstup do milicí.
Dozrál čas dilematu: „Být pro a nebo proti?“,
pak čekat na výplatu jak jiní patrioti. R:

Dostaneš místo lásky od těch, kdo všechno vědí,
trojhlavé neotázky, čtyřhlavé odpovědi.
Šumivé víno pění a dívky oblékly si
na místo dětských snění dospělé kompromisy.

R: Tak tanči lásko sladká, protanči večer celý,
ten bál je křižovatka, dospělí nedospělí.
Opilí od radosti, si sami trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti opravdu dospějeme.
Tak tanči lásko sladká, protanči večer celý,
ten bál je křižovatka, dospělí nedospělí.

Principál, AG-Flek

Když večer zlátne listím a svítí v kalužích,
malátné ruce větví sáhnou k zápražím.
V altánku dívka spí, má v dlaních starý snář,
je večer, na nebi slábne zář.

R: Než vlídný principál, svou maringotku zhasne,
jsi do pohádky král a všechno je tak jasné.
Na nitkách pospícháš a na nitkách i spíš,
jen svůj text odříkáš, tak táhnou tě tam,
táhnou tě tam výš.

Když večer na věž vláčí rubáš mlžných dní
a sýček vlaku houká kdesi na tratích.
Do zahrad měsíc vchází , bloudí po cestách,
má stříbra džber a zmrzlých slůvek pár. R:

Když večer roletu stáhne, k ztichlým hladinám
velké ryby plují, hledat noci prám.

A te Rehradice, Redl

A te Rehradice na pěkný rovině,
teče tam voděnka dolů po dědině,
je pěkná, je čistá..

A po tej voděnce drobný rebe skáčó.
Pověz mně má milá, proč tvý oči pláčó,
tak smutně žalostně.

Pláčo one pláčo šohajo vo tebe,
že sme se dostali daleko vod sebe,
daleko vod sebe.

A te Rehradice na pěkný rovině,
teče tam voděnka dolů po dědině,
je pěkná je čistá.

Carpe diem, Redl

Nadešel asi poslední den, podívej celá planeta blázní
a já neuroním ani slzu pro ni, jenom zamknu dům.
A půjdu po kolejích až na konečnou,
hle jak mám krok vojensky rázný.
A nezastavím ani na červenou natruc předpisům.

R: Tak tady mě máš
Dnes můžeš říkat klidně co chceš
Zbylo tak málo vět
Tak málo slov co nelžou.

Tak už si nebudeme hrát na román, setři růž nikdo nás nenatáčí.
Je poslední den a zbyla nám jen miska cukroví.
Ať všechny hospody dnes doženou plán,
ať svět z posledního pije a tančí
Já nebudu pít, nechám naplno znít, v hlavě všechno co mám. R:

Žádný slib z těch, co jsem ti dal, nejde vyplnit a nejde vzít zpátky.
Tak ať točí se svět mladší o deset let na desce Jethro Tull.
Ať platí aspoň dnes, co dřív jsem jen lhal,
Carpe diem život je krátký.
V tvých očích je klid a nemám chuť snít, co by bylo dál. R:

Husličky, Redl

Čiže ste husličky čije, kdo vás tu zanechal
Čiže ste husličky čije, kdo vás tu zanechal
Na trávě poválené, na trávě poválené
U paty ořecha

A kdože tu trávu tak zválal, aj modré fialy
A kdože tu trávu tak zválal, aj modré fialy
Že ste husličky samé, že ste husličky samé
Na světě zostaly

Který tu muzikant usnul a co sa mu přišlo zdát
Který tu mládenec usnul a co sa mu přišlo zdát
Co sa mu v noci zdálo, Bože, co sa mu enem zdálo
Že už vjac nechtěl hrát

Zahrajte husličky samy, zahrajte zvesela
Zahrajte husličky samy, zahrajte zvesela
Až sa ta bude trápiť, až sa ta bude trápiť
Která ho nechtěla

Sbohem galánečko, Redl

Sbohem, galánečko, já už musím jíti
Sbohem, galánečko, já už musím jíti
Kyselé vínečko, kyselé vínečko
Podala’s mně k pití.

/:Sbohem, galánečko, rozlučme sa v pánu:/
Kyselé vínečko, kdyselé vínečko
Podala’s mně v džbánu.

/:Ač bylo kyselé přeca sem sa opil:/
Eště včil sa stydím, eště včil sa stydím
Co sem všechno tropil.

/:Ale sa nehněvám, žes mňa ošidila:/
To ta moja žízeň, to ta moja žízeň
Ta to zavinila.

Tak jsem tady, Redl

Ani jsem nepřijel na slupce od banánu,
ani se nedá říct, že to šlo podle plánu,
trochu mě zdržela důvěra v jízdní řády,
ale ten, kdo ví kam jede, vždycky si už poradí.

Já nemám na taxi a tak si jezdím stopem,
jedni se courají a druzí to berou hopem.
Člověk to musí brát podle těch co ho berou,
každý má víc tváří jenom si vybrat kterou.

Už jsem si zvykl, že vždycky mě někdo vezme,
dívám se z okna a snažím se hádat kde jsme.
Krajina většinou zdá se mi povědomá,
asi to bude tím, že jsem tu někde doma.

Všude jsem doma a všude jsem trochu cizí,
sleduju v zrcátku krajinu než mi zmizí.
A říkám si kde asi kde domov můj leží,
/:ale vždyť na tom nakonec zas tolik nezáleží:/

Dvakrát, Redl

Dvakrát dvě deci přede mě postavil pán
Musel si přeci všimnout, že jsem tady sám
Dvakrát se uklonil, dvakrát poděkoval
Skupina spustila Andulko Šafářová
Ach, to je muzika, až se mi srdce svírá
Ještě že na dvojitý nelson se dvakrát se neumírá
Od stolů vstávají ti, co tu nejsou sami
Tak proč stojíš u mě dívenko s květinami
Holky rty špulí na stébla v citrokolách
Všechny jsou v stejném copánky mašle volán
Všechny si naráz dávají hádat z dlaně
Ta co je nejblíž vypadá odhodlaně

A tak provlékám skrz to hluché, velblouda i jehly uchem
To jsem netušil, že je to tak, náramně jednoduché
To je ta pravá chvíle pro autogramy
Plaše se sklání a voní fialkami
Raději jděte mi z očí tajemná Euridiko
Nějak dnes nesnáším pohled na krev a mlíko
Samoto samoto laskavá domovino
Syn se vrátil tak ještě dvakrát víno
Ať ještě chvíli je všechno tak hezky sudé
Ať se smím loudat pár kroků za osudem

A ona ať oči klopí, ať se v těch hlubinách neutopí
Kéž bych tak neviděl a neslyšel, co nikdy, nikdy nepochopím

Ještě se třpytí jak slza na kameni
a už tu není zmizela bez loučení
Ani ten v černém dvakrát si neví rady
Pán si přál platit zvlášť nebo dohromady

Bože můj, Redl

Zelený mrak, zas na to hledím
Ještě že tak, že v hospůdce sedím

Okolo jsou snad všichni svatí
Je tady pán, co za všecky platí

Ej bože můj, nechce se domů
Ej bože můj

Na louce strom, pod stromem ležím
V dálce hřmí hrom, přes háj dom běžím

Pod horou háj, nad hlavou nebe
Nad nebem ráj a tam vidím tebe

Ej bože můj, nad tebe není
Ej bože můj

Ještě jednu borovičku
Zahrajem na píšťaličku
Jen pro tebe za hubičku

Růža, Hop Trop

Čekají mě trable nemalý
Až se Růža v pátek dovalí
Už teď se klepu radostí
Bóže, kolik blbostí
S úsměvem si s sebou přibalí

Plahočil jsem se s ní po horách
Na zádech ten její pingl táh
Jen trouba jak já dokáže
Růže metrák bagáže
Vláčet aniž prach by pivem splách

R: Růžo, Růžo, tebe vyměnit za rum, by bylo žůžo
Až najdu v lese tůristu, co by tě třeba chtěl
Snad konečně to klapne, aby jinej za mě dřel

Růža se na vandr nehodí
Ani pěšky ani do lodi
Jen třeba se víc opálí
Nebo spadne ze skály
Zaručeně z toho marodí R:

Jonatán, Hop Trop

Když jaro zaťukalo na dveře roku osmnáct set šest
Přišel od řeky chlap, co sem jel sám a na svou pěst
Na sobě hrubej pytel od kafe nosil místo kabátu
Staří osadníci hádali, co k čertu hledá tu

R: Byl vazoun děsný síly, co sto šedesát mílí se
/:proti proudu dřel:/
Kam šel ho všude chválej, že jabloňovou álej
/: pro všechny vysázel:/

Dva měchy který shodil v kantýně přivez na dvou kánoích
Když v lokálu svý jméno řek v tu ráno kdekdo ztich
Tam u nás bylo sice nezvyklý, ale každej časem znal
Jonatána co k nám jablečný jadýrka vozíval R:

Když léty unavenej do trávy se svez a na zem sed
Opřel se svejma zádama o strom, co právě kvet
My spát pak nechali ho na místě, kde právě přestal žít
Krásnější pomník nešel by snad vůbec postavit R:

Až jednou nebudete na světě, lidi ať tu po vás maj
Třeba jablka nebo písničku co si rádi zazpívaj
Třeba jablka nebo písničku co si rádi zazpívaj.

Strom

Polní cestou kráčeli šumaři do vísky hrát,
svatby, pohřby tahle cesta poznala mnohokrát,
po jedné svatbě se chudým lidem synek narodil
a táta mu u prašný cesty života strom zasadil.

R: A on tam stál a koukal do polí, byl jak král,
sám v celém okolí, korunu měl, korunu měl,
i když ne ze zlata a jeho pokladem byla tráva střapatá.

Léta běží na ten příběh si už nikdo nevzpomněl,
jen košatý strom se u cesty ve větru tiše chvěl.
A z vísky bylo město a to město začlo chtít,
asfaltový koberec až na náměstí mít. R:

Že strom byl v cestě plánované, to malý problém byl,
ostrou pilou se ten problém snadno vyřešil.
Tak naposled se do nebe náš strom pak podíval
a tupou ránu do větvoví snad už ani nevnímal. R:

Při stavbě se objevilo, že silnice bude dál,
a tak kousek od nové cesty smutný pařez stál.
Dětem a výletníkům z výšky nikdo nemával
a přítel vítr si na strništi z nouze o něm píseň hrál. R:

Podvod

Na dlani jednu z tvých řas, do tmy se koukám,
hraju si písničky svý, co jsem ti psal.

R: Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi noc připomíná,
půjdu se mejt a pozhasínám. Co bude dál ?

Pod polštář dopisů pár co poslala’s dávám
píšeš, že ráda mě máš a trápí tě stesk.

R: Je skoro půlnoc a z kostela zvon mi noc připomíná,
půjdu se mejt a pozhasínám. Co bude dál ?
Chtěl jsem to ráno, kdy naposled snídal
jsem s tebou ti říct, že už ti nezavolám.
Pro jednu pitomou holku, pro pár nocí touhy
podved jsem všechno o čem doma si sníš.
Teď je mi to líto!

Kolikrát člověk může mít rád, tak opravdu z lásky
dvakrát či třikrát to ne i jednou jedost R:

Růže

Ty, kdo bloudíš sám a sám dlažbou měst
a jejich špínou, smutkem dní a nudou línou, já tě znám.
Ty, kdo ztratil’s přízeň dam, kdo jsi lásce ustlal v hrobě,
škodíš tím jenom sám sobě, že jsi sám.

R: /:Podívej, kvete růže, podívej, kvete růže,
podívej, kvete růže ta tvá:/

Ty, kdo nevíš kudy kam, samou bídou
koncem týdne, nemáš mládí právě klidné, já tě znám
Kdo se topíš jako prám v naší rozbouřené době,
v téhle chvíli právě tobě povídám R:

Ty, kdo znáš se k dětským hrám, ač tě
bosé nohy zebou, počkej na mě, půjdu s tebou, já tě znám.
Slunce zamklo zlatý chrám, noc ta dáma
v černé róbě hledá hvězdu a jdou obě přímo k nám. R:

Ty, kdo víš a ty kdo znáš, kdo jsi duše
ctná a čistá a kdo v srdci kouska místa pro mě máš.
Až se zklamu nebo až ztratím víru v tuhle řádku,
pak ty mě zas na oplátku zazpíváš. R:

Čtrnáctiletá

Marušce táhne na čtrnáct, ráda čte Filipa a Bravo
A líbí se ji Micheal Knight, chtěla by se sním toulat travou.
To její otčím nečte nic, snad jenom čárky z pivních tácků
A ze všech metod výchovných ovládá nadávky a facku.

R: Maruško skončila ti poklidná sezóna.
Čekají tě čtyři roky pekla.
Těžko se dovolat citu,. či zákona
Otčím je divnej, matka vzteklá

Že jsem ji plácl přes zadek, proto ji přece neubude.
Já chci mít doma pořádek, jak řeknu, hergot, tak i bude.
Proč se ta holka zamyká, má nějak roupy v osmý třídě,
snad se nestydí fotříka, takovejch ve vaně už jsem viděl.
V košilce která sluší ti, nejdeš spát protože se stydíš,
otčím si klidně rozsvítí, černej klín přes tu látku vidí. R:

To není domov to je klec, když okradou tě o soukromí,
co ti chtějí vzít nakonec, až dočista tě zlomí, zlomí
Jak jen to jde, tak utýct pryč, svěřit se náhle není komu,
jako cejch pálí v ruce klíč, když po schodech se vracíš domů.
V románech tam je čistej svět, tam nemaj chlapi divný oči,
s Alenkou za zrcadlo zpět a svět se točí, točí, točí. R:

Zbojník, Bokomara

Zavřete mě zavřete, do té černé věže
Ten kdo má hřbet kulatý, ten se nepořeže
Ten kdo má hřbet kulatý, ten se nepořeže

Napravte mě napravte, jako oheň voda
Ne ten nejlíp vyžije, kdo se nejlíp poddá
Ne ten nejlíp vyžije, kdo se nejlíp poddá

Pohřběte mě pohřběte, do země tři stopy
Kdo má v srdci mělčinu, ten se neutopí
Kdo má v srdci mělčinu, ten se neutopí

Napravte mě napravte, jako vlci kozu
Ne ten nejlíp vyžije, kdo má cizí rozum
Ne ten nejlíp vyžije, kdo má cizí rozum

Zatlučte mě zatlučte, do té černé truhly
Šel jsem světem za nosem, ale lávky uhly
Šel jsem světem za nosem, ale lávky uhly

Napravte mě napravte, tou dubovou holí
Ne ten nejlíp vyžije, kdo se nejmíň bojí
Ne ten nejlíp vyžije, kdo se nejmíň bojí

Báječná ženská

Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát
já jsem potkal jednu dívku do dnešního dne ji mám rád.
Nikdy neměla zlost, když jsem hluboko do kapsy měl,
vždycky měla pochopení a já se sní nikdy hádat nemusel.

Když si báječnou ženskou vezme báječne chlap,
tak mají báječnej život plněj báječnejch dní bez útrap.
Celej den jen tak sedí a popíjejí Chäteau Neuf du Pape,
když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.

Nikdy jsem neslyšel: Kam jdeš, kdy přijdeš a kde jsi byl?“
a já nikdy nezapomněl, abych svoje sliby vyplnil.
A když vzpomínala, tak jen na to hezký, co nám život dal,
nedala mi příležitost, na co bych si taky stěžoval. R:

Tenhle příběh je pravda a sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal,
že jsem potkal jednu dívku a tu dívku jsem si za ženu vzal.
Zní to jak pohádka z oříšku Královny Mab,
že si báječnou ženskou vzal jeden báječnej chlap.

Na kolena

Táhněte do háje, všichni pryč
chtěl jsem jít do ráje a nemám klíč
jak si tu můžete, takhle žrát
ztratil jsem holku, co ji mám rád.

Napravo nalevo, nebudu mít klid
dala mi najevo, že mě nechce mít
zbitej a špinavej, tancuju sám
váš pohled kárave, už dávno znám.

R: Pořád jen na kolena na kolena na kolena jé jé jé
pořád jen na kolena na kolen na kolen jé jé jé
pořád jen na kolena na kolen je to tak a vaše saka
vám posere pták

Cigáro do koutku, si klidně dám
tuhletu pochoutku, vychutnám sám
kašlu vám na bonton, vejmysly chytrejch hlav
sere mě Tichej Don a ten váš tupej dav

R: Pořád jen na kolena na kolena na kolena.
a tenhle barák vám posere pták

Stín katedrál

Stín katedrál půl nebe s bůhví čím jé jé
svůj ideál sen co si dávám zdát
z úsměvů šál dům nebo básní rým jé jé jé
co ti dál mám řekni dárkem dál
Přej si co chceš zlatý důl nebo věž
sladkou sůl smutný ráj déšť
ber tady máš mořskou pláň nebo pláž
hudbu sfér jenom ber se mnou též jé jé.
Můj ideál víš to co já má rád jé jé
stín katerál sen co si kránu dávám zdát
Ten co se nám bude zdát

Co na tom je tak zlého

Mít rád bližního svého, co na tom je tak zlého?
Avšak já jsem v rozpacích, tělem svým jej hřát
nebo mám mu tvář, jen vzácnou mastí třít?

Hřích jak stín mě doprovázel, bez citů bez extáze
Jen ten tam, dnes vyčítám, si ty spousty mužů
z dávných dnů, Zda soudí mě se ptám? – Na to se ptám

R: Nevím jak s ním hnou průchod citům dát
Je to muž, ne Bůh! Jako led chci tát
Na věky věků být pouze s ním!
Proč se touhy vzdát

Znám dost mužů, jejich vášní, včem je však tenhle zvláštní?
Příčinou je vlastně on, že už nejsem hříšnou
tedy tou co dřív a k pláči mívám sklon – mám k pláči sklon

Vím však, kdyby znenadání, zapomněl, co mu brání
a na mě sáh, mě uchopil, pak zřel by tvář
mou v rozpacích, Jen pouhý sen by zbyl
jen sen by zbyl, jen sen by zbyl

Jednou budem dál

Jednou budem dál,
jednou budem dál,
jednou budem dál, já vím
Ó jen víru mít, doufat a jít,
jednou budem dál, já vím

Cíl je blízko nás, já vím.
Jen víru mít

Jednou přijde mír, já vím
Jen víru mít.

We shall overcome, we shall overcome,
we shall overcome some day.
Ó, deep in my hert I do belive,
we schall overcome day.

We shall live in peace,

We´ll go hand in hand,